ČLÁNKY

Setkání generací Mégane R.S.

V loňském roce to bylo 20 let od přestavení první ostré verze modelu Mégane s otiskem oddělení Renault Sport. Jenže přiostřenou verzi Mégane měla už první generace. My jsme dali všechny dohromady, abychom se mohli pořádně rozloučit.

setkani-generaci-megane-rs – featured

Neskutečná historie! Už od roku 1996 má Renault ve své nabídce sportovní variantu hatchbacku nižší střední třídy s pohonem předních kol a názvem Mégane. Vlastně až do poslední generace se daný koncept nezměnil a když se podíváte na společnou fotku, tak i tvarově a designově jde o evoluci. Chvilku byl Mégane „kupéčkem“, v některých generacích zase klasickým hatchbackem, ale vždycky mu zůstal roztomilý výraz s kapotou či logem protaženými do masky chladiče, stejně jako hezky doširoka rozkročená záď s výraznými svítilnami a od druhé generace s centrálně umístěnými koncovkami výfuku. Všechny tyto vozy ale spojují famózní jízdní vlastnosti a dobré motory, což dohromady může za to, že byl ostrý Mégane králem sportovních předokolek. Má za sebou hned několik rekordů, ale především spoustu nadšených fanoušků, kteří tyto sportovní Renaulty udržují dodnes. I díky nim jsme mohli udělat specifické setkání na okruhu v Brně.

Mégane 2,0 16V Coupé

První sportovně střižený Mégane neměl označení RS a ortodoxní fanoušci Renault Sportu ho často neberou v potaz. Na první pohled vypadá kupé z roku 1996 jako úplně obyčejný Mégane s nějakou čtrnáctistovkou pod kapotou. Ale zdání tady hodně klame. Tohle auto totiž vzniklo v úžasné době, kdy Renault Sport sázel jedno skvělé auto za druhým. Na trhu už bylo božské Clio Williams nebo Sport Spider a do toho přišel tento model. Stejně jako oba předchozí, mělo nad přední nápravou geniální motor. Atmosférický vysokootáčkový dvoulitr s označením F7R. Mégane 2,0 16V jsem miloval, protože přišel zrovna, když jsem dostal řidičák a bylo mi 18 let. Chtěl jsem ho, ale peníze jsem na něj neměl, takže byl mým snem. Je to jako včera, když jsem hltal každou čárku, která o něm byla napsána. Specifikem Mégane Coupé před faceliftem byla kulatá světla vsazená do plastu v barvě karosérie (náš kousek už to má jinak), litá kola s pěti oblými paprsky a tlustým středem či lízátko pod předním nárazníkem. Ještě tu bylo malé křídlo na třetích dveřích. Tenhle Mégane vůbec nepůsobil agresivně, ale spíše roztomile. Interiér byl také v podstatě obyčejný, tepovou frekvenci zvyšovaly bíle podbarvené přístroje a sportovněji tvarované sedačky. Přesně tohle stačilo v devadesátých letech k tomu, abychom začali pociťovat z auta vzrušení. Je pravdou, že za to mohla ještě jedna věc. Motorsport. Renault na základech verze 2,0 16V postavil extrémní variantu Mégane Maxi pro rally, kterou jsme vizuálně milovali kvůli šíleně nafouklým blatníkům a většímu křídlu. Vlastně jsem chtěl, aby takhle vypadal každý Mégane, a proto o něj i byl zájem. Rally verze měla také exotickou sedmistupňovou sekvenční převodovku a výkon blížící se k 300 koním. V soutěžích byl Mégane Maxi úspěšný, získal několik vítězství a Renaultu vybojoval titul ve značkách v roce 1999.

Zpátky ale k naší sériové variantě. Na okruh v Brně ji přivezl Martin Luňáček. Vděčíme mu za to, že byla naše slezina kompletní, protože těchto modelů napočítáte v republice na prstech jedné ruky. Schopný po vlastní ose dorazit na focení byl asi jen tenhle jeden. Martin ho zachránil před jistou smrtí a po několika letech z něj udělal provozuschopnou střelu. I když ne všechny věci byly originální, odlišnosti se většinou týkaly vzhledové stránky věci, což nám nevadilo. Martin mi na okruhu nabídl, abych jeho lásku s nově složeným motorem vyzkoušel. Tomu jsem nemohl odolat. Bylo to auto, o kterém jsem ve svém mládí snil. Začali jsme prohlídkou motorové části, kde se po zvednutí kapoty objevil starý známý, lehce vzad nakloněný F7R, který směrem vpřed ukazoval sání. Martin na něj udělal vlastní černý kryt, aby mu to ladilo s víkem ventilů na hlavě. Už ze série měl tenhle motor krásné svody. Prostě úžasná práce i technika. Kdo neměl rád devadesátkovou éru dvoulitrových atmosfér, není správnou benzínovou hlavou. Jejich charakter typu „vybojuj si výkon nahoře“, mě strašně bavil. Když jste se tady drželi do třech čtyřech tisíc, jelo to jako auto vaší babičky. Jakmile jste ale ručičku otáčkoměru vyhnali nad pět tisíc, začalo peklo. Tady se mohlo jít ještě dál, což jsem vyzkoušel i u Martinova Mégane. Poslední tisícovka je neskutečná. Jasně, sice to má dlouhé kvalty, aby bylo schopno dosáhnout maximálních 215 km/h, ale mě to i tak ježí chlupy na zádech. U sedmi tisíc dvakrát zakašle omezovač otáček a upozorní mě, že musím konečně přeřadit. Stane se mi to dvakrát, protože nejsem zvyklý tak dlouho čekat, než musím přeřadit. Tady bych si stihl vypít espresso. Hezký je i zvukový projev. To už se dneska nevidí. Je jadrný, hutný a v otáčkách pronikavý až do interiéru. Samozřejmě, že ten motor je na autě to nejlepší, protože zbytek už z dnešního pohledu není nejmodernější výkvět techniky. Nicméně podvozek je hravý. Martin má vpředu rozpěru a tak přední náprava docela slušně zatáčí. Opře se o vnější kolo a lehce nadzvedne zadeček. Není to úroveň dnešních RS verzí, ale na okruhu se Coupé nefláká. Člověk musí být opatrný s plynem na výjezdu z oblouku, aby mu nešlo auto ven po čumáku, ale po každé zatáčce jsem překvapen, jak chce tenhle Mégane zrychlovat. Je to tím, že zapomínám na nízkou hmotnost, která je jen lehce nad jednu tunu. Tahle kombinace byla v devadesátkách receptem na zábavu. Trošku slabší se mi zdály brzdy, ale to jde jen o zvyk. Setkání první rychlé verze Mégane a poslední limitky Ultimate bylo z celé sešlosti nejsilnější. Těší mě, že se Renault snažil udržet podobný koncept po téměř 27 let!

Mégane R.S. mk. I

První opravdová generace RS přišla přesně před dvaceti lety a je úplným opakem předchozího modelu. Ostře řezané rysy, místo karosérie coupé tří nebo pětidveřový hatchback, a hlavně přeplňovaný motor či větší množství verzí. Renault tady ukazoval, že to se světem sportu myslí opravdu vážně. Mégane překvapil sám o sobě, když přišel v druhé generaci s neotřelým designem, zvláště pak se zajímavě zalomenou zádí. Verze RS se dostala na řadu v roce 2004 a už měla výrazně sportovní vzhled. Na první pohled celé auto sedělo podstatně více přilepené k silnici. Zadní nárazník měl otvory pro odvod vzduchu a uprostřed dvojici oválných koncovek. Zadní dveře dostaly ještě výraznější střešní spojler. Vpředu to bylo také hlavně o nárazníku. Jeden velký vstup vzduchu a po stranách mlhovky. K tomu ještě vícepaprsková kola. Uvnitř ale příliš dramatu nečekejte. Opět jsou zde odlišné přístroje, skoro stejný volant jako u běžných verzí a nejvýraznějším prvkem byly sportovnější sedačky. Ty měly sice větší vykrojení, ale uprostřed byly nafouknuté. Navíc se na můj vkus sedělo moc vysoko. Základní verze měla přeplňovaný dvoulitr o výkonu 225 koní a k tomu šestikvalt. Vcelku velký skok! O rok později přišla verze Cup s vylepšeným podvozkem, brzdami a o 10 kg nižší hmotností. Zajímavější varianta byla po faceliftu. Renault Sport 230 Renault F1 Team R26 oslavoval tituly týmu Formule 1 a přinesl 230 koní a 310 Nm, k tomu podvozek z verze Cup, konečně i samosvorný diferenciál a také lepší brzdy Brembo s lepivějšími pneumatikami Michelin. Nejvíce Renault překvapil o rok později s dieselovou variantou, ale brada všem spadla až v roce 2009. Na trhu se totiž objevila hardcore verze, kterou můžete vidět na fotkách. R26.R! Odlehčená a vyrámovaná okruhovka, která konkurentům sebrala vítr z plachet na Ringu, kde zajela na dlouhou dobu rekord předokolek. Tahle verze byla o 123 kg lehčí než R26. Nechyběl ji karbon, specifický červený dekor k bílé, černé nebo šedivé barvě a vzadu byly kulaté koncovky. Výkon zůstal stejný, což nevadilo, protože nové byly pružiny, tlumiče, o 4 mm širší rozchod kol a upravená geometrie. A opět větší brzdy. Vyrobeno bylo jen 450 kusů. Brutální je také uvnitř. Závodní sedačky doplňují šestibodové pásy a polorám v zadní části, kde byly vyndány sedačky. Už jen usednutí za volant speciálního Mégane Renault Sport R26.R je významnou událostí. Vklouznete výrazně níže než u základu. Upoutáte se do pásů a nastartujete. Všechno je tady hlučnější. Jelikož není zadní část uzavřená, tak o dost více slyšíte zvukový projev auta. Největší změna však přijde až v jízdě. Já měl možnost auto projet na okruhu v Mostě. Hlavní rozdíl je pro mě v tuhosti auta, ale také v zintenzivnění zpětné vazby. Přirovnal bych to k pohárové „závodničce“. Ostré jako břitva, přesné a zároveň stabilní. To, jakým způsobem s ním můžete jet na okruhu, je až neskutečné. Famózně poslouchá. V nájezdu si můžete dovolit být hodně agresivní na brzdách i volantu, protože R26.R zastaví a zatočí přesně tak, jak chcete vy. A ten feedback! V reálném čase svým zadkem cítíte, co dělají zadní kola. Záď je hravá, ale decentně. Nemusíte se toho vůbec bát. Když se jednou svezete v R26.R, už zpátky do základní verze nebudete chtít. Takhle totiž auto funguje ve vašich snech. Po zkušenostech z okruhu také chápu, proč má na předním nárazníku nápis R26.R obráceně. Ten uvidíte, když se za vámi nejlepší Mégane RS v první generaci přižene a okamžitě vás předjede.

Mégane R.S. mkII

Eresová dvojka přišla na trhu o šest let později a byla postavena na základech třetí generace Mégane. Tvarově se lehce inspirovala u jedničky, kdy se vzdáleně vrátila ke karoserii typu kupé. Bylo to zase něco úplně jiného, ale technicky se příliš od předchozího RS neodklonila. Tady mohu přidat více zkušeností, protože jsem jednu variantu vlastnil, ale k tomu až později. Tohle auto odstartovalo základem s výkonem 250 koní a točivým momentem 340 Nm. Od začátku zde byly brzdy Brembo i vytažené blatníky. Osobně se mi opět líbila záď, která byla přikrčená a ještě více rozkročená. Z určitých pohledů vypadal tenhle Mégane RS hodně dramaticky. Uvnitř už to bylo větší drama než u základních verzí. Sportovněji tvarovaný volant, sedačky i zajímavé barevné schéma. Když jste si připlatili za verzi Cup, dostali jste vylepšený podvozek a úžasná tenoučká Recara. Tahle konfigurace byla ideální kombinací ceny a špičkových schopností ostré předokolky. Ani tentokrát se Renault nebál různých verzí a limitek. Každopádně už se vykašlal na dieselovou variantu, která neměla až tak velký prodejní úspěch. O rok později přišla varianta Trophy s vyšším plnícím tlakem a výkonem 265 koní. Ten pak převzal také základní model. Verzemi RB7 a RB8 se opět oslavovaly úspěchy ve Formuli 1 a největší highlight si Renault schoval až po faceliftu, kdy se ukázala nová verze Trophy, ale hlavně limitka Trophy R, která byla odpovědí na rekord Seatu Leon Cupra na Ringu. U Trophy R se výkon vyšplhal na 275 koní a 360 Nm, ale daleko důležitější byla nižší hmotnost a podvozek. Tohle auto bylo prošpikované špičkovými produkty. Trophy R mělo plovoucí kotouče, podvozek od Öhlinsu s velkým množstvím nastavení, pneumatiky Michelin Pilot Sport Cup2 a titanový výfuk od Akrapoviče. K tomu lehkou baterku a celkově o 101 kg nižší hmotnost. Vnitřek byl opět extrém. Závodní sedačky, pásy a rám, všude jen alcantara. Celkově existovalo jen 250 vyrobených kusů. Jeden jsem měl a mohu vám říct, že pro mě tahle verze zůstane nejlepší předokolkou historie, i nejlepším Mégane R.S. Na silnici to byl chuligán, který se na okreskách choval jako rallyový speciál, na okruhu jako nejrychlejší, chirurgický stroj. Nechal to všechno na vás, ale pokud jste to uměli, tak byl výsledek až nepochopitelně přesný. Zadek tomu utíkal tak, že jste měli pořád rohlík od ucha k uchu. Přesto jsem s ním byl všude naprosto přesný, i ve smyku. Pamatuji si dovádění na polygonu v Mostě, stejně jako čas Adama Kouta, který s ním dal velký okruh za 1:51! Masakr. Čím agresivněji člověk jel, tím lepším autem byl. Ostré až závodní, neurvalé, hlučné i divoké. Není dne, kdy bych se neproklínal, že šel pryč z domu.

Každopádně vůbec špatná nebyla ani základní verze. Vlastně dvojkové RS bylo nejlepší předokolkou od začátku. Měla oddělené těhlice proti tahání do volantu, byla výbušná i dostatečně tuhá. Nebyla ale jen tvrdá, podvozek fungoval skvěle. Nejlepší variantou byla výbava Cup, se kterou do Brna dorazil Vláďa Seďa. Potěšilo nás, že ho měl ve stejné žluté, jako je naše končící limitka. Mrkněte, jak mají oba hezky zamračené výrazy. Uvnitř jsou zmiňovaná úzká sedadla Recaro a interiér, který vlastně vypadá moderně. Dobré je, že v běžné RS nebylo tak daleko od skvěle fungujícího Trophy R. Vlastně Cupový podvozek s tvrdší charakteristikou z něj dělal výtečnou předokolku vždy. Ve spojení se samosvorem to bylo velmi poslušné auto s minimem nedotáčivého chování. Jízda vám dělala radost, ať jste byli na okreskách a tlačili na něj, nebo se jeli jen tak svižně projet. Ani jedna poloha mu nedělala problém. Nebyl tady ani špatný zvukový projev. Jasně, nebyl to šestiválec nebo ostrý mechanický rykot osmiválce, ale zajímavá směs vysavače, který jste slyšeli uvnitř po sešlápnutí plného plynu, a plechového zapráskání po odstavení plynu, které vycházelo zezadu. Venku to bylo zase jiné. Každopádně při vypnuté stabilizaci jste si mohli vybrat, jakým stylem pojedete. Když jste na hulváta před zatáčkou sundali nohu z plynu a zatočili, tak se zadek hezky sunul do smyku. Bylo to však velmi přirozené a kontrolovatelné, na pohled i efektní. Naopak po správném nabrzdění se zatáčkou prosmýkl v čistém, ale hodně rychlém stylu. Bylo málo konkurentů, kteří by se Mégane R.S. vyrovnali. Pokud dneska hledáte slušnou rychlou ojetou předokolku, tak doporučujeme právě druhou generaci Mégane R.S. Nebudete litovat.

Mégane R.S. mkIII

Nakonec jsme si nechali to nejlepší. Už se jednou u nás ve Fasteru ukázal, ale říkali jsme si, že bez této dvojice by rozlučka nebyla úplná. Třetí RS dorazilo na trh v roce 2017 a Renault opět přišel s něčím novým. Vykašlal se na třídveřovou variantu a nechal pouze praktický pětidveřový hatchback. Motoru snížil objem na 1,8 litru, zvedla se hmotnost a k dispozici byly tři základní verze, a to Sport, Cup a Trophy. Na začátku se nám tohle auto nelíbilo, protože Renault přišel s technologií natáčení zadní nápravy, která se do té doby u předokolek nepoužívala. Zpočátku také moc nefungovala a nový Mégane R.S. měl tak trochu nevypočitatelné chování. To, co jsme chválili na předchozí generaci, tedy naprostou přesnost a maximální kontrolu, nová generace neměla. Bylo to jasné, protože ke změně natočení zadních kol docházelo vcelku nečekaně, často při odlehčení zadní nápravy. Proto nebylo přesně jasné, jestli auto pojede neutrálně, nebo vám hodně ustřelí zadek. Teď, u poslední limitky Ultime se to výrazně zlepšilo, chování na hraně s vypnutou stabilizací už není tak bláznivé. Na druhou stranu musíme uznat, že se design poslední generace hodně povedl. Je úplně jedno, že má pět dveří - vypadá krásně přilepená k silnici a hodně rozkročená. Při přepnutí do režimu Race byl z auta hodně velký divoch. Ve verzi Cup bylo zase o kousíček lepší a snížení objemu se vůbec nepodepsalo na dynamice. Na výběr jste měli šestistupňovou manuální nebo dvouspojkovou převodovku. I tady v Renault Sportu skvěle zamakali, protože dvouspojka řadí dobře ve všech ohledech. Jenže to nejlepší opět přišlo ve verzi Trophy R a na pomyslný piedestal přistála edice Carbon. Super drahá verze Mégane R.S. dostala karbon-keramické brzdy a také karbonová kola. Ale hlavně z ní vytrhli ten otravný 4Control, tedy řízení všech kol. Mohu vám říct, že karbonová edice je okruhovou lahůdkou. Vyrobilo se ji pouze 30 kusů pro celý svět, jednu z nich můžete vidět na fotkách. Tady se navíc redukovala hmotnost nejvíce ze všech. Erko je o 130 kg lehčí než verze Trophy. Když jsem v něm seděl poprvé, tak jsem si připomněl druhou generaci, kterou jsem vlastnil ve stejném zbarvení. I tady jsou fantastická anatomická sedadla, kompletně v alcantaře, prostě umělecké dílo. Chybí i zadní sedačky, ale není tu rám. To nevadí, přesto je chování auta impozantní. Opět je vše extrémně tuhé, s podvozkem Öhlins máte 20 možností nastavení a můžete snížit podvozek o 1,6 cm blíže k silnici. I tady se umí výfuk od Akrapoviče více projevit, ale nejvíce dělají karbon-keramické brzdy. Je až k neuvěření, kam pošlou výsledné chování auta. S nimi si můžete dovolit jít o hóóóódně dál na brzdy než u verze s ocelovými kotouči. Když k tomu máte dobré gumy, tak auto lepí a drží se asfaltu jako šílenec. V Brně na okruhu jsem s ním dokonce udělal jedno Subaru WRX STI s výkonem naladěným na 400 koní. Předjel jsem ho na stadionu, jako by se nechumelilo. Tak dobrý Trophy R je. Člověk si to musí zažít, to se totiž nedá vyprávět. Jediný rozdíl je v tom, že zásadním způsobem maskuje rychlost na rozdíl od předchůdce.

Byla to krásná seance a jsem moc rád, že jsme si mohli všechny generace, i první Coupé, vyzkoušet. Renault nás skrze Mégane bavil více než dvacet let a teď je s tím bohužel konec. Uvidíme, jak na to naváže Alpine.

Popisky

Galerie

Sdílet

Spolupracujte s námi

Máte nápad na spolupráci, test nebo partnerství? Ozvěte se nám.

Napište nám